Stop anorexia & bulimia

 Mýtus č.1 - Při znásilnění jde o sex

Podle nejvlivnějšího mýtu, z něhož vycházejí všechny ostatní, jde při znásilnění o sex. Proto je prý stejně neškodné jako běžný sexuální styk, obětem se dokonce líbí, a není třeba se jím znepokojovat, spíš se lze nad ním pousmát. Ve skutečnosti má znásilnění mnohem blíže k mučení než k sexu. Mučitel svou oběť uvrhne do stavu bezmoci, tvrdě jí dává najevo, že je mu vydána na milost a nemilost, zlomí její vůli a nakonec jí způsobí bolest, zpravidla na nejcitlivějších tělesných partiích. Nemluvě o psychice. Pachatel znásilnění dělá přesně to samé.

Dokud znásilnění považujeme za sex a nikoli za mučení, můžeme věřit, že si o ně ženy říkají - nikdo by ale určitě nechtěl, aby s ním bylo zacházeno jako s obětí mučení či jiného násilného činu..

Zapneme-li televizi, přesvědčíme se, jak je tento mýtus rozšířený. Zápletka populárního televizního seriálu General Hospital (Všeobecná nemocnice) byla založena na tom, že se hrdinka zamiluje do muže, který ji znásilnil, a provdá se za něj. V jednom díle britského komediálního seriálu Butterflies (Motýlci), vysílaném na Velikonoční neděli v roce 1984, křičela hrdinka, znuděná žena v domácnosti, v návalu vyzývavé slasti: "Chci být znásilněna!"

Feministky, které znásilnění porozuměly mnohem dříve, než všichni ostatní, už léta razí heslo "znásilnění je násilí a nikoli sex", ale tento výrok je příliš zjednodušený, než aby se dal snadno pochopit. Chtějí říci, že cílem pachatele znásilnění, je ublížit a nikoli prožít rozkoš. Jde o násilný čin, při němž je sexu použito jako zbraně.

Mýtus č.2 - Pachatel znásilnění je motivován chtíčem

Vzhledem k tomu, že je znásilnění považováno za sex, je jeho pachatel nahlížen jako horkokrevný, poněkud sexuálně frustrovaný muž, puzený chtíčem tak silně, že nad sebou ztrácí kontrolu. Podle jistých studií ale pachatelé znásilnění sexuální frustrací netrpí, vetšina jich vede normální sexuální život a mnozí jsou i ženatí. Neznásilňují proto, že by byli hnáni nějakými nezvladatulnými impulzy. Menachim Amir ve známém výzkumu z r.1971, jenž se zaměřil na 1292 filadelfských delikventů, zjistila, že 71% znásilnění bylo předem promyšleno, přičemž nemusela nutně být vybrána konkrétní oběť. To platilo jak pro znásilnění spáchaná ve skupině, tak jednotlivci.

Výzkum pravé motivace znásilnění v poslední době značně pokročil. Vůdčí osobností na tomto poli je A. Nicolas Groth, ředitel programu pro sexuální delikventy při Connecticutském nápravném zařízení a spoluautor knihy Men Who Rape (Muži, kteří znásilňují). Dospěl k zajímavým závěrům, z nichž vyplývá, že sex či slast mají se znásilněním pramálo společného.

Podle Grotha existují tři nejdůležitější motivy: siláctví, vztek a sadismus. U většiny pachatelů jsou zastoupeny všechny, ale jeden převažuje:

Mocenský pachatel znásilnění. Tento typ je nejrozšířenější. Pachatel znásilňuje především proto, že ho uspokojuje pocit nadvlády nad jinou osobou. Většinou ve svém osobním životě žádnou moc nemá, nebo se za takového považuje. Někdy si své síly není vědom - mezi pachateli nalezneme soudce stejně jako poslíčky. Znásilňuje zpravidla promyšleně a rituálně. Vzrušuje ho bezmocnost a poddajnost oběti. Groth cituje jednoho muže, jenž znásilnil jiného muže: "Toho chlapíka jsem tak vystrašil, že jsem si s ním mohl dělat, co jsem chtěl. Neměl jsem erekci. Ve skutečnosti mě sex ani nezajímal. Připadal jsem si silný a vzrušovalo mě, když jsem mu ubližoval. Přinutil jsem ho, aby mi ho vyhonil pusou, ale spíš proto, abych ho ponížil, než abych se ukojil."

Zuřivý pachatel znásilnění. Znásilňuje z pomstychtivosti. Na někoho nebo na něco je rozzloben - možná na celý svůj život - a na náhodně vybrané oběti si svůj vztek vybíjí. Chce někoho potrestat, a aby sám sebe ospravedlnil, vinu za znásilnění mnohdy přičte na vrub oběti. Násilník odsouzený v Texasu k doživotnímu trestu napsal dopis, v němž se pokusil vysvětlit, proč muži znásilňují. "... většinou byli v minulosti traumatizováni nějakou ženou, lhostejno zda matkou, sestrou nebo tetou. ... Symbolicky jim všechno oplácejí."

Rozzuřený útočník jedná impulzivně, jeho čin vyvolala frustrace či urážka. Svou oběť zákeřně přepadne a často se chová velice brutálně.

Sadistický pachatel znásilnění. Cítí sexuální vzrušení, když druhým působí bolest. Od předchozích typů se liší zálibou v ritualizovaném mučení, které může někdy skončit i smrtí oběti. I on své zločiny plánuje. Naštěstí je tento typ nejvzácnější.

Problematikou znásilnění se zabývá i Gene Abel, profesor klinické psychiatrie na Kolumbijské univerzitě. Na rozdíl od Grotha se domnívá, že sex je součástí pachatelovi motivace, ale že se jej v útlém věku naučil spojovat s násilím. Možná byl svědkem toho, jak jeho otec bil nebo znásilňoval matku. Sexuální vzrušení cítí jen ve spojení s násilím a někdy ho vzrušuje i násilí samotné bez přítomnosti sexu.

Obecná shoda však panuje v tom, že motivace dospělých mužů či výrostků znásilňujících ve skupinách je poněkud odlišná. Jde o to se předvést; sobě i druhým dokázat svou mužnost, zapadnout do party nebo znásilnit proto, aby z party nebyli vyloučeni. Znásilňování chápou jako výzvu nebo žert, jako součást loupeže nebo jako sport - tatk to alepoň vysvětluje většina psychoanalytiků. Skupinové znásilnění se tradičně považuje za méně zvrhlé, protože se v něm spatřuje jakési ritualizované dokazování mužnosti. Chování party násilníků, kteří přepadnou osamnělou ženu, však nemá s mužností nic společného. Možná, že "pravým" důkazem mužnosti je pro ně v tomto případě schopnout dosáhnout veřejně, přede všemi erekce a udržet si jitak dlouho, aby bylo možné s obětí souložit. A skutečně, při skupinovém znásilnění nedokáží mít všichni pachatelé erekci. Burgess a Holmstrom uvádějí případ, kdy se tři muži pokusili znásilnit ženu a přitom všichni trpěli sexuální dysfunkcí. Navzdory populárním výkladům o motivaci skupinových znásilnění se oba druhy pachatelů od sebe nijak neliší. Jedni i druzí v oběti vidí kořist, nikoli lidskou bytost, a sex si spojují s násilím, nikoli s láskou.

Nedávný případ v Jižní Karolíně ukazuje, jak nebezpečný je mýtus, že muži znásilňují proto, že neovládnou svůj chtíč. Soudce C. Victor Pyle řešil případ brutálního skupinového znásilněníspáchaného třemi muži. Svou oběť mučili celých šest hodin tak krutě, že ztratila dva litry krve a musela být na pět dní hospitalizována. Pyle nakonec rozhodl, že pachatelé půjdou na třicet let za mříže nebo přijmou podmínění trest a nechají se vykastrovat. Takový rozsudek je nejenom barbarský a primitivní, ale zcela ignoruje fakt, že k mučení ženy muž varlata nepotřebuje. Navíc tento povýtce krvavý zločin neměl se sexem nic společného. Vzhledem k tomu, že kastrací se odstraní varlata a nikoli penis, může vykastrovaný muž i nadále dosahovat erekce a sexuálně žít. Propustit vykastrovaného násilníka na svobodu znamená propustit muže překypujícího nenávistí vůči ženám, jenž má nyní ještě více důvodů k pomstě.